Dokážete si představit vztah, kdy partneři tráví dlouhodobě noci odděleně? Ne pro to, že musí, ale pro to, že chtějí. Jak se to však projeví v samotném svazku?
Některé páry fungují navenek jinak, než okolí očekává. I Jana s Emilem o tom vědí své. Manželi jsou 6 let, děti nemají. Skvěle si rozumějí, mají toho mnoho společného, ale v podstatě od začátku společného bydlení, spí každý v jiném pokoji.
„Hodně lidí se na nás dívá jako na blázny. Samozřejmě máme kamarádů, kteří takto fungují v době, kdy mají malé děti. Ať už jedno z nich nechce spát samo, případně mají malé miminko a ten druhý se potřebuje v noci vyspat. No a protože my děti nemáme, jsme pro okolí jakýmsi úkazem. I když já vlastně nechápu proč. „
Přečtěte si: 5 věcí, na které muži v posteli nedají dopustit: Takto se pro ně stanete opravdovou bohyní
„Milujeme se, děláme všechno to co běžné páry. Jen zkrátka každý z nás potřebuje prostor pro sebe. Já například večer miluji být v tichu, můj muž to nesnáší. Hraje playstation, věnuje se práci a já už potřebuji dříve ztišit. Proto mít dvě ložnice nám neuvěřitelně vyhovuje. I v noci, v posteli nedám dopustit na svůj osobní prostor. Není na tom podle mě nic ulítlé, ani se nesnažíme jít proti proudu. Jednoduše mám to vyhovuje. „
Emil to má stejně nastavené jako jeho žena. Navíc v jeho očích je to i velmi praktické. Pokud by se jednou přece jen rozhodli mít děti, nebudou si muset zvykat spát od sebe. Mají to tak prirodznene zažité. Jaký to však má z dlouhodobého hlediska vliv na vztah jako takový?
Názor psychologa:
„Podle mého názoru, takto mohou fungovat lidé, kteří mají normální, harmonický vztah a milují se. Ačkoli to pro někoho může být zvláštní, paradoxně mohou oddělené ložnice vztah a vzájemnou náklonnost posílit a dát jim nový rozměr. Častokrát to může být i předmětem erotických her, čímž opět do vztahu dáváme jistou dávku vzrušení a jiskry, kterou je třeba udržovat. „
„Nevýhodou jsou oddělené ložnice hlavně tehdy, pokud si jejich partneři udělají kvůli hádkám, neshodám, na základě nějaké vypočítavosti, zda potrestání toho druhého. Tehdy to může být začátek konce. Všechno má dvě strany a na to nesmíme zapomínat a soudit. Nic přece ne je jen černé nebo bílé, „uzavírá psycholog Andrej Lopašovský.
